Letní dílna v Lomnici vyrábí zpěv

Na sto padesát zpěváků dorazilo do Lomnice u Tišnova na Brněnsku, kde se koná Letní sborová dílna. Lektoři z Česka i zahraničí učí v desátém ročníku pěveckého workshopu gospel, jazz, pop i současnou klasickou hudbu.

Odkaz na reportáž České televize z 10. ročníku ct24.ceskatelevize.cz/kultura/

 

Kargil, Ladakh, J&K, India – Meeting with a small group of media representatives at his hotel in Kargil this morning, His Holiness first outlined his three commitments.

“As a human being I’m aware that we are all physically, mentally and emotionally the same and we all want to live a happy life. Scientists say our basic nature is compassionate. It’s clear that love and affection bring people together. Even animals show limited altruism towards their companions. Elephants seem to mourn when one of the herd dies.

“Most of us enjoy tremendous love and affection from our mothers when we are born. And it’s from her that we receive the first seed of compassion. Irrespective of whether we have faith in religion or not, it’s good to be more compassionate. It makes us happier as individuals with a positive influence on our families and the neighbourhood where we live. When someone who has lived a kind life dies, people miss them and say so. But when an angry, greedily ambitious, ruthless person dies, there’s a sense of relief. So, I try to practise warm-heartedness wherever I go.

“My second commitment is to encouraging inter-religious harmony and the third is to protect the natural environment. These are areas where I think members of the media have a responsibility to alert and educate the public.”

Read more www.dalailama.com

Iva Bittova is a Czech violinist, singer, and composer. Her work these days is mostly focused on playing violin and singing, but she is still strongly influenced by her background in acting and dance. Learn more about Iva Bittova and hear a performance of her composition “Divna Slecinka,” on Wednesday’s Performance Today.

Read more: www.yourclassical.org

An interview with the singer/violinist from the former Czechoslovakia. “With the arts you can use your imagination. Art is a bread and a treat!”

Read more Musicguy247

Hudba
Mucha Quartet, za interpretačný výkon, album Slovenské spevy Bélu Bartóka (spolupráca s Ivou Bittovou), vyd. Pavian records

Mladé komorné teleso vzniklo v roku 2003 na pôde Konzervatória v Bratislave a jeho súčasnú zostavu tvoria Juraj Tomka (1. husle), Andrej Baran (2. husle), Veronika Prokešová (viola) a Pavol Mucha (violončelo).

Repertoár albumu tvoria Slovenské piesne Bélu Bartóka v inštrumentálnej úprave slovenského skladateľa Vladimíra Godára, ktorý hudbu zaranžoval pre spev a sláčikové kvarteto.

Svoje muzikantské majstrovstvo v tomto výnimočnom projekte spoá huslistka a speváčka Iva Bittová. Jej bravúrna a emotívna spevácka interpretácia spolu s dokonalou hudobnou súhrou umelcov kvarteta, robia z nahrávky nezabudnuteľný hudobný zážitok.

Takový byl benefiční koncert pro Citadelu

Další z koncertů pro Citadelu, konající se dne 18. října 2010 tradičně v kostele Českobratrské církve evangelické ve Valašském Meziříčí, byl záležitostí vskutku výjimečnou.

Tentokrát koncertovala hvězda světového jména, česká zpěvačka a hudebnice žijící v USA Iva Bittová. Umělkyně, která během svého pobytu v České republice pořádá jen několik koncertů, souhlasila s jediným vystoupením v našem regionu, a to za dobročinným účelem.

Zájem o koncert byl mimořádný, na mnohé se nedostalo, řada posluchačů se tísnila u dveří a na chodbě, jen aby alespoň něco slyšeli, když se nemohli dívat.
A bylo co poslouchat i sledovat. Písně ? lidové, z vlastní tvorby, známé melodie či zhudebněné verše Jana Skácela nebo slovní hříčky americké spisovatelky Gertudy Steinové – se nesly v duchu hudebního experimentování, které zpěvačce dovolil její úžasný hlasový fond a houslová technika umožňující představit jakékoli hlasy, tóny, přírodní i umělé zvuky, ptačí zpěv i znění snad všech hudebních nástrojů.
Iva Bittová ukázala schopnost improvizace na nejrůznější motivy ? moravské a balkánské popěvky, prvky džezu, židovské i cikánské jímavé melodie v několika jazycích – od češtiny, moravská a slovenská nářečí, přes španělštinu, angličtinu po jidiš a romštinu. Hudební zážitek zpěvačka ještě dále umocňovala svým temperamentem, dynamickým projevem, smyslem pro humor a decentní komickou nadsázku, i živým kontaktem s publikem.

V závěru zazněla nezapomenutelná píseň z filmu Balada pro banditu, kdy se ke zpěvačce připojilo prakticky veškeré publikum dojaté krásným zážitkem.
A závěrem praktická informace – jelikož se koncertu účastnil i další významný sponzor Citadely ? firma POSAD STEEL., který zdvojnásobil finanční výtěžek koncertu (89 800 Kč), bylo dosaženo i zamýšleného cíle ? shromáždit prostředky k pořízení nového varného kotle pro kuchyni hospice.

Olga N.

Dance Review in Voice of Dance (voiceofdance.com)

Gertrude Stein reads in SOHO
by David St.-Lascaux

Read PDF.

Series finale has the thrill of the new

The Bang on a Can All-Stars brought their “downtown”-style music to the Kimmel Center. Also on the program was singer-violinist Iva Bittová.

Posted on Sat, Apr. 30, 2005

The Kimmel Center’s Fresh Ink Series ended particularly wet and inky Thursday with a visit from New York’s Bang on a Can All-Stars, performing a Glenn Branca piece finished 10 days ago, and with Czech singer-violinist Iva Bittová, whose best bits seemed made up on the spot.

The convergence of purposely uncompromising elements in the “downtown”-style New York ensemble (which means it uses electric guitar and a pop-style rhythm section) yielded one of the more stimulating concerts of the season – though you can’t necessarily say it was pleasant.

Branca’s Compositional Recreations, for one, could have caused brain damage were it not so skillfully wrought. With the ensemble divided in half, two minutely contrasting trains of musical thought compete violently for your perception – until you realize that individual elements of each half seek to relieve musical friction with subtle interactions, almost like spies from opposing sides trading secrets.

Though well-known from her entrancing recordings, Bittová is more of a marvel in person. Physically slight and wearing a red cocktail dress, she emitted an incredibly improbable combination of sounds with pinpoint precision, as casually as most people would a folk song or nursery rhyme. Imagine Minnie Ripperton as a chattering fairy or Meredith Monk on helium gas.

Her main work was a 45-minute suite titled Elida. Without any pretensions of continuity, she exercised the freedom to incorporate instrumental-only interludes along with incantatory chants and cabaret-style torch songs. At times, she went so far inside herself that results were obscure. Always, though, she seemed to operate from some musical ground zero – one that also put you in touch with the most elemental purpose of music, and why you first came to love it.

PRAHA 7. února 2005 | 13:58 Černé oči, ve kterých se střídá zamyšlenost s veselím, zaujaly publikum filmu Želary. Proslula ale především originálním a intenzivním zpěvem a hrou na housle, kterou letos v dubnu ocení i diváci slavné newyorské Carnegie Hall. Pohybuje se od folkloru přes folk, etno, rock, alternativu až ke klasikům. V každém z těch žánrů si vede po svém a svobodně překračuje jejich hranice. S jistotou se o nezařaditelné Ivě Bittové dá říci jen to, že je zpěvačka, houslistka a skladatelka.

LN: Jste jednou z hudebnic, která v těchto dnech vystupuje na benefičních koncertech “pro Asii”. Jste muzikantka mnoha poloh. Pro kterou jste sáhla při této příležitosti?
Volila jsem až intimní písně, jako je třeba ukolébavka zpívaná v jidiš. Nádherná, silná melodie. Mám pocit, že právě s ní jsem schopná přiblížit se utrpení v Asii, tomu odloučení dětí a rodičů, které se mě i jako matky silně dotýká. To je vzkaz mého soucítění.

LN: Kde jste ji objevila?
Je od Osvalda Golijova. Skládá hlavně pro Kronos Quartet, ale já jsem se s ním před časem setkala v Londýně při natáčení soundtracku k filmu The man who cried (Muž, který plakal, pozn. red.), který dělala Sally Potterová a kam Golijov ukolébavku napsal. Ve filmu ji zpívá malé děvčátko, a pak se k ní jako čtrnáctiletá dívka vrací, když drží v náručí umírajícího otce. Obě, malé i velké děvče, jsem v Londýně nazpívala já a melodie se mi tak líbila, že jsem ji teď na koncerty pro Asii vzala. Chtěla jsem, aby zněl jen čistý, holý hlas.

LN: Koncem minulého roku jste vzbudila pozornost Janáčkovou “Moravskou lidovou poezii v písních”, kterou jste nazpívala se Škampovým kvartetem. Včera jsem si pustila vaši vůbec druhou desku Dunaj z roku 1989 a hledala jsem, jestli jste se za ty roky proměnila hodně, nebo málo.
Kdo to má vědět? Já asi ne. Určitě za ta léta mám spoustu nových zkušeností, zážitků, děti už mě přerůstají. Ale myslím, že jsem si kdysi našla nějakou cestu, svoje vyjádření přes muziku, a pořád tou cestou jdu dál. Někdy se zdá, jako bych seděla na několika židlích naráz, ale já toho přesvědčení nejsem. Chci jen být stále v kontaktu s hudbou, dostat z ní co nejvíc a předat to lidem. Snažím se pořád cvičit na housle, zlepšovat se v technice zpívání, pracovat na sobě, abych měla pocit, že snad jsem dobrá, ale můžu být ještě lepší. To je moje cesta životem.

LN: Čím to, že každý Moravák po ní jednou dojde k lidovým písním?
Nevím… Já s nimi v podstatě kariéru kdysi začala. Dokonce, když jsem si vymýšlela první písničky, byly to Ukolébavka a Boží dárek a oba ty texty vycházely z lidové poezie. Ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, po věcech sahám spontánně a v tu chvíli jsem prostě cítila, že ten krok je správný. Navíc jsem ve folkloru vyrůstala. Táta, velký muzikant, pocházel z jižního Slovenska a hrál hlavně lidovou muziku. A maminka, která celý život zpívala ve sboru, se narodila na Moravském Slovácku.

LN: Co je v těch písních pro vás tak přitažlivého?
Humor, pravda, čistota, upřímnost a tolik bohatství, které bych ze sebe těžko dostala nějakými svými veršíky. Ale nejde mi jen o lidovou poezii. Za celou tu dobu, kdy jsem psala další a další hudbu, dělala jsem i poezii Bohuslava Reynka, používala jsem texty svých přátel, jako je Karel David, který má právě na desce Dunaj většinu textů. U nich jsem ve slovech objevovala spoustu takového porozumění a tajností, jaké mám ráda.

LN: Žijete na vesnici nedaleko Brna a často mluvíte o tom, jak se tam vracejí písničky, kroje, jak slavíte hody. Je to skutečně spontánní folklor, nebo už jen hra na něj?
Ty tradice se už opravdu těžko udržují, ale já je mám moc ráda. A vždycky se v každém místě najde určité procento lidí, kteří s nimi žijí opravdu poctivě. Jenže ochraňovat tradice je spojeno s námahou. Už jen připravit velikonoční svátky… Je snadnější místo vaření a barvení vajíček vyrazit na výlet. A tak to najednou všechno vymizí.

V Lelekovicích jsme opravdu stihli dost práce, obnovili jsme staré kroje, oživili hody, dali jsme dohromady pěvecký soubor, který tam udržuje lidovou hudbu. Ale je to jen hrstka omladiny, která tím žije, a já tomu prorokuju budoucnost tak na čtyři pět let. I v Lelekovicích se všechno chce blížit městu a přiznám se, že mám po čtrnácti letech tendenci jít zase jinam, do většího klidu.

LN: Máte představu, kam?
Nemám. Ale zrovna v době, kdy o tom uvažuju, přišla hodně zajímavá pracovní nabídka.

LN: Smí se o ní mluvit?
Nechci to zakřiknout, ale měla bych se na pár let přemístit za oceán. Není to tak, že bych si tady chtěla zavírat vrátka, ale změna zřejmě nastane.

LN: Co vás tam čeká?
Hudba. Měla bych napsat a nastudovat takovou malou komorní operu, s newyorskými muzikanty z alternativní scény. Nabízí se i možnost výuky na univerzitě, improvizace, zpěv.

LN: Máte dva syny (staršímu Matoušovi je dvaadvacet, mladšímu Toníčkovi třináct, pozn. red.). Co oni na to, že by se měli stěhovat?
Byli hned pro. Vždycky mě podpoří, možná bez nich bych si tak jistá nebyla.

LN: Léta jste pro Matouše a pro Toníčka psala deníky, ve kterých jste jim vyprávěla, co děláte, na co myslíte. Trvá to?
Trvá, i když času je málo. Navíc mám najednou pocit, že když k deníkům sednu, je to ve chvílích, kdy mi je smutno. Takže se nadechnu a říkám si, tak teď raději psát nebudu, nebo by to bylo zase postěžování si. Počkám si, až budu mít lepší náladu, aby kluci jednou nečetli jen o horších stránkách mého života. Ale možná je v tom i určitá únava. S přibývajícím věkem si člověk musí hlídat, aby se vyčerpával tam, kde je to potřeba.

LN: Synové ty deníky čtou?
Ne. Chci jim je dát, až bude čas.

LN: Jak jsou na tom s muzikou? S Matoušem jste přece kdysi spolu hráli.
Jen něco malinko. Když ho bavilo techno, byl tam jakýsi náznak spolupráce, ale i on z téhle pubertální etapy vyrostl. Cvičil pár let na klavír a na housle, jenže nakonec ze všeho sešlo. Neměla jsem dostatek času, abych se mu každý den věnovala, a nikdo jiný mě nenahradil. Ale on je dneska přesvědčený, že chce pracovat hlavou. Dostudovat právnickou fakultu a dělat jiné věci než hudbu. Přitom ji denně poslouchá a nahrává mi do auta různé zvuky.

A Toníček? V něm je tak silný potenciál, a navíc už nechci tolik jezdit, že jsem si na něj udělala plánovitě čas. Chodí do klavíru, našel si dokonce Ježkovy písně, které nejsou právě nejjednodušší, a hraje je s velkým nadšením. Tam asi je naděje, že budeme spolu hrát a obnovíme duo Bittová & Fajt. To je taková moje malá škodolibost, Pavel Fajt další Bittovou nemá, já Fajta ano.

LN: Kvůli synům jste se dostala k house muzic, technu a podobným věcem. Bylo to jen nahlížení do jejich světa, nebo vás to jako muzikantku skutečně zajímalo?
Určitě jsem ten krok chtěla udělat především z pozice mámy. Všichni pamatujeme, že když jsme byli dětmi, věčně nám rodiče říkali: Tohle není zpěv a tohle není hudba, to se mi nelíbí…

A teď to moje generace opakuje. Je spousta rodičů, kteří hudbu svých dětí nepochopili. Nikde není řečeno, že ji musí poslouchat, ale já jsem muzikantka a chtěla jsem ji pochopit. Dneska mám pocit, že už se v ní docela orientuju. Není pro mě jen zvuk, beru ji i jako informaci o lidech, kteří ji poslouchají, tvoří, vyrábějí. Ona je opravdu na hraně hudebního průmyslu a člověk jí musí porozumět, aby si v ní našel tu, která mu je schopná něco dát. Ale vibrace můžou vycházet stejně tak z hudebního nástroje jako z elektronických zvuků, kterými jsme obklopeni, takže si myslím, že v té muzice určité sdělení je.

LN: Mluvíte o ní s Matoušem hodně?
Ano a jsem ráda, protože i to je způsob komunikace mezi námi. Od počátku ho můj názor zajímal. Vždycky, když někde něco objeví, přijde s tím a chce vědět, co si o tom myslím.

Jsem prostě ráda, že kluky mám. Omlazují mě. Dokonce zasahují do toho, jak vypadám, jak se oblékám, a já jejich rady přijímám. Je to taková hra mezi námi. Někdy si říkám, že kdybych byla sama, asi bych v sobě skutečně živila spoustu negativních věcí, smutku, bolesti, a děti mi pomáhají bránit se tomu. Nechci před nimi fňukat, chci před nimi žít uvolněně a radovat se z věcí, protože vím, že kdybych pořád brblala a nadávala, co by pak ze života měli? Na co by se měli těšit?

LN: Máte podobně důvěrné duše mezi muzikanty? Nebo to jsou vztahy, které zmizí s rozpadem kapely? S koncem spolupráce?
Víme o sobě, voláme si. Ale já jsem se hodně uzavřela, či spíš jsem vytížená, pořád chodím do hodin, pořád cvičím a nějakým způsobem na sobě dělám, takže času je čím dál míň. Navíc přichází strašně moc nabídek, a čím dál závažnějších.

LN: Odmítáte už?
Musím. Třeba na příští rok je naplánované celosvětové turné s Mozartovým Donem Giovanni, což je pro mě tak neuvěřitelná věc, že do ní chci jít naplno.

LN: Asi bychom měly připomenout, že před časem jste v New Yorku v jakémsi modernistickém pojetí Mozartovy opery nastudovala Doňu Elvíru. Nabídka na turné znamená, že vaše poněkud revoluční pojetí role mělo úspěch?
Velice. Inscenaci vlastně postavili právě na mém ztvárnění postavy. Pokud bych ji nepřijala, Mozart by se nedělal, protože pro ně byla Doňa Elvíra nejdůležitější.

Zpočátku jsem měla velké obavy, nevěřila jsem si, teď jsem si už jistější. A už taky vím, jak postavu dál obohatit.

LN: Jaký je svět opery? Hodně rozdílný od toho, ve kterém jsme se doteď pohybovala?
Zatím do něj pronikám. Lidé kolem opery jsou poměrně úzkého zaměření. Pro ně je důležitý hlas, a tím to jakoby končí. Jsou zvyklí na jakýsi stereotyp, dokonce i na jevišti mají body, kam si stoupnou a zazpívají. Proto může operní zpěvák kdykoli kdekoli zaskočit. Moje interpretace jim najednou připadá nesmírně tvůrčí. Dokonce si považují toho, jak jsem schopná během zkoušek postavu obměňovat, jaké různé polohy v ní najít.

Byl to pro mě byl nový svět, úplně nová filozofie práce. Spoustu věcí jsem se musela učit. Jsem živelná a nikdy jsem nespolupracovala s dirigentem. Nikdy v životě jsem neměla hodiny zpěvu, jen ty dva roky na konzervatoři. Takže teď poslouchám, jak pěvci s hlasem pracují a z toho si beru, co mě může obohatit. Snažím se opernímu zpěvu přiblížit a dokonce už mám daleko zajímavější rozsah hlasu…

LN: Kolik?
No, hodně zajímavý. Je to pro mě velká zkušenost, z mnoha důvodů. Jako muzikanti jsou nesmírně profesionálně houževnatí, nefunguje tam závist, co se dohodne, na tom se pracuje na vysoké úrovni. Jen jsem si všimla jedné věci: pokud jde o interpretaci, předají publiku strašně moc, ale nikdy nedají sto procent. Má to určitou hranici.

LN: To asi není váš styl.
Já na rozdíl od nich jsem netvor, protože vždycky mám pocit, že když už něco dělám, musím předat všechno, co ve mně je. Ale dneska si už dovedu představit, že někteří posluchači to ani nevyhledávají.

LN: Řekli vám muzikanti za oceánem, co naopak pro ně znamená spolupráce s vámi?
Mám roztočenou desku s muzikanty z Bang on a Can, hráli jsme spolu několik koncertů. Jednou po natáčení mi řekli, že jsem jim přinesla kus neuvěřitelného ticha a klidu, které oni vlastně už ani nevnímají a nezažívají. Že jsem ve studiu schopná pracovat s hodně jemnými nuancemi, v melodii i ve zvuku. Potěšilo mě, že si toho všimli, porozuměli mi a můj způsob hry přijali.

Ale mám jinou historku. Jednou za mnou přijel australský novinář, udělali jsme rozhovor, odcestoval a možná po roce jsem od něj dostala balíček. V něm byla kazeta s muzikou a k ní připsal, že se mi určitě bude tahle hudba líbit. Složil ji Japonec Susumu Yokota, je to taková ambientní hudba, navozující úžasnou atmosféru. Nám se to s Matoušem líbilo moc, a tak syn nelenil, přes internet našel kontakt a došlo to tak daleko, že jsme si s panem Yokotou mailovali. On denně poslouchá moji hudbu a já poslouchám jeho. Před Vánocemi mi poslal demo, osm skladbiček, které nahrál jako základy. Já to vzala do studia a nahrála jsem mu do toho svoje linie. Teď mi napsal, že to je zajímavé a bude na tom asi šest měsíců pracovat.

LN: Vydá to?
Asi ano. To je přece neuvěřitelné. Nikdy jsme se neviděli. Vůbec nevím, jak vypadá. A ono to funguje. Dokonce je tak pozorný, že se mezi jeho vokály a všemi těmi zvuky jemně ozývá: Iva… Iva… Iva… Tohle se tedy událo, a teď budeme čekat, co z jeho laboratoře někde v Tokiu, kde má ty svoje knoflíky, vznikne.

LN: Když jsme mluvily o deníku, který píšete synům, řekla jste, že se bráníte, aby tam nebyly jen smutné záznamy. Ale vám se přece teď očividně hodně daří.
Nemůžu si stěžovat, v posledních dvou letech je to doslova exploze nabídek z celého světa. Koncem dubna bych měla s Bang on a Can dokonce vystoupit v Carnegie Hall. A všechno to přichází, aniž bych si někdo o něco říkala, slevila ze svojí cesty. Nejdůležitější je, aby si člověk uchoval v sobě aspoň procento svobody. Mně se to vyplatilo.

Jenže jsem zjistila, že něco opravdu začínám cítit jinak. Vždycky jsem byla hodně živelná a nic jsem neplánovala, ani v rodině, ani v muzice. Děti se prostě narodily a já to přijala. Nikdy jsem neměla trému, problém někde hrát. Teď jako by mi narůstala hranice odpovědnosti. Všechno je intenzivnější, odpovědnost za sebe, za děti i za společnost, ve které žiju. Když mi bylo třicet, ještě jsem si to neuvědomovala, ale najednou ke mně přicházejí otázky bytí, otázky spojitosti s přírodou. Chci si na ně odpovědět, a tak ty vážnější polohy jsou čím dál častější. Snažím se je odlehčit, ale někdy to jde těžko.

LN: Povídáte si takhle jen s deníkem, nebo máte někoho, s kým můžete vést stejně intimní hovor?
Mám. Housle. Do nich to nahustím. Je to pro mě určitý druh komunikace, co do nich vložím, housle mi vrátí. Když je mi smutno, ukážou mi, kudy z toho ven.

V posledních dvou letech je to doslova exploze nabídek z celého světa. Koncem dubna bych měla s Bang on a Can vystoupit v Carnegie Hall. A všechno to přichází, aniž bych si někde o něco říkala, slevila ze svojí cesty. Nejdůležitější je, aby si člověk uchoval v sobě aspoň procento svobody. Mně se to vyplatilo.

Marie Homolová

článek převzat z http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=328539

Vídeň – Několik minut trvající potlesk, uznalé pokřiky a pískot bavících se diváků doprovázelo páteční vystoupení Ivy Bittové a Barbary Marie Williové v proslulém koncertním domě Konzerthaus ve Vídni.

Zpěvačka a houslistka Bittová v doprovodu cembalistky Williové si od začátku získala pozornost obecenstva. “Budeme vás unavovat, ale ne celý večer,” ohlásila na úvod koncertu Williová, která spolu se svou kolegyní připravila pro vídeňské publikum program inspirovaný tvorbou Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Netradiční provedení lidové poezie, kdy si Bittová nejprve pozpěvovala jakoby sama pro sebe, později se otočila k obecenstvu zády a bušila do stěny pódia, jen předznamenalo obsah celého koncertu, který se publiku zjevně líbil. Každou část vystoupení totiž ocenilo výrazným potleskem.
Zatímco Bittová brnkala nebo hrála na housle a současně zpívala, Williová naslouchala anebo ji doprovázela hraním či zpěvem. Poté si role vyměnily – Bittová si sedla mezi obecenstvo a přenechala dění na pódiu cembalistce. Zatímco diváci jsou zvyklí dívat se během koncertů hlavně na pódium, nyní pohledy upřely také po stranách sálu, kam si to zpěvačka na několik minut namířila. Její mimiku, pohyb celého těla, dupotání či vyluzování různých zvuků během vystoupení si diváci oblíbili.
Ačkoliv síň nebyla zaplněna do posledního místa, po koncertu trvajícím hodinu obecenstvo obě umělkyně odměnilo bouřlivým potleskem. Na jeviště se pak vrátily ještě šestkrát, aby divákům nabídly přídavek.
Vystoupením Bittové a Williové, které uspořádalo vídeňské České centrum, vyvrcholila téměř měsíc trvající prezentace Jihomoravského kraje ve Vídni.

USPĚLA. Iva Bittová po úspěšném koncertě ve Vídni vystoupí 1. listopadu v pražském kostele sv. Anny.

Datum: 18.10.2004
Autor: (ČTK)
Zdroj: Mladá fronta DNES

OTÁZKA: ( gabriela ) Iva Bittova na me pusobi jako velmi krasna, vedoma duse. Proto se s neskryvanym obdivem tazi, zda by ona sama na sobe neco menila, jestli ma nejaky sen, ke kteremu smeruje a zda-li se zajima o duchovnni aspekty zivota?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 14:08 ) Srdečně zdravím, Gabrielo. Děkuji za vaši otázku. Snažím se žít tak, aby vše přirozeně fungovalo, jak kolem mne, tak i v mém nitru. Věřím, že pokud se mi daří tohoto dosáhnout, může to mít pozitivní dopad i na posluchače. Nebojím se změn v životě, ale vždy se snažím o to, aby byly ku prospěchu. Vždy byly pro mne důležitější duševní rezonance a snažím se stále dělat vše pro to, aby ty tóny, které z nitra vycházejí, byly krásné a ozdravující. ….Krásný, slunečný den, i když prší. …Děkuji všem za dotazy a srdečně se loučím.

OTÁZKA: ( Gabi ) Dobry den. Byla jsem na vasem koncerte (a Richarda Mullera) v Londyne a bylo to naprosto uzasne! Diky za skvely zazitek. Planujete v nejblizsi dobe nejake dalsi vystoupeni v Londyne?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 14:03 ) Pěkný den! Pokud se vše vydaří, v příštím roce bych měla vystoupit v Londýně s orchestrem Nederlands Blazers Ensemble. Takže přijďte! Určitě zveřejním více informací na svých webových stránkách.

OTÁZKA: ( tomas ondracek ) cau Ivy, jen by me zajimalo, jaky je vztah k tanecni hudbe, elektronicke- house techhouse deephouse atd atd, chodila jsi treba driv na party, nebo jak jsi se dostala ke spolupraci s dj Javasem(asi 2 x jste me velmi dobre bavili!!), nebo to byl vliv tveho syna, ktery tusim byl jednu dobu djem?diky a mej se fajn
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 14:01 ) Cau Tome, máš pravdu, velký podíl přichází od mého staršího syna ve vztahu k této hudbě. Uvědomuji si, že s přibývajícím věkem se mění i názor na hudbu, a nechci být v pozici rodiče, který zásadně odmítá, co jeho děti poslouchají. Snažím se porozumět a do jisté míry se mi daří spolupráce s DJ je opět pro moji práci přínosná a inspirativní.

OTÁZKA: ( Tom ) Milá Ivuško, jak se daří Lelkám? Nebude nějaké společné CD? Strašně se mi Vaše věci s dětmi, ať byly na kterékoli desce, líbily.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:58 ) Milý TOme, Lelky nám vyrostly ve slečny, které už mají své starosti a méně času na zpívání. Můj pracovní režim je také velmi nahuštěný a naše spolupráce se velmi oslabila. V případě, že si najdu v budoucnu více času, určitě bych chtěla v práci s dětmi pokračovat. Zřejmě by to znamenalo vyhlásit konkurz a najít nové děti. Přiznám se, že je mi bližší komunikace s menšími dětmi.

OTÁZKA: ( Katerina ) Dobry den, videla jsem Vas na spolecnem koncerte s R. Mullerem a musim podekovat, byl to opravdu zazitek poslouchat Vasi souhru na podiu. OBdivuji, ze vypadate velmi mlade a nespoutane. Srsite i v osobnim zivote vzdy takovou energii? Preji Vam obema mnoho stesti!
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:56 ) Srdecne vas zdravim. A také děkuji za vaši přízeň. V písničkách Richarda Mullera je spousta úžasných momentů, které ve mně rozpoutávají energii. Pravda je, že s přibývajícím věkem už doma tolik nesrším. Zdravý spánek mi dodává nejvíce sil.

OTÁZKA: ( Toník ) Dobrý den. Chci se Vás zeptat: 1) jestli máte ráda jazzovou hudbu, popř. kdo patří mezi Vaše oblíbence 2) při skládání Vaší hudby se řídíte spíše podle citu, nebo spíše uplatňujete znalosti z hudební teorie? Děkuji za odpovědi a přeji Vám ať jste šťastná.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:54 ) Pěkný den! Jazzová hudba je pro mne velice důležitou školou a inspirací. Je mnoho skvělých muzikantů, které si čas od času poslechnu. Přiznám se, že se přikláním více ke klasickému jazzu, např. Chat Baker mne přivedl ke hře na trubku a k určité poloze zpěvu. Snažím se uplatňovat všechny možné prostředky k vyjádření mých hudebních počinů. Samozřejmě pocit je jedním z nejdůležitějších k vytvoření atmosféry, ale zároveň také mi pomáhá orientovat se v sebekritice.

OTÁZKA: ( Zuzana ) Dobrý den, mužeme se těšit, že vás v nejbližší době uvidíme “naživo” v Ostravě? Díky.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:50 ) Pěkný den. Můj pracovní plán je již do podzimu příštího roku zaplněn. Bohužel, vím, že Ostrava není daleko, ale zatím nemohu slíbit živý koncert. Buďte trpěliví!

OTÁZKA: ( Peter Panka ) Zda se mi, ze si sva vystoupeni dobre vybirate. Cim Vas zlakaly Struny podzimu, penezi?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:48 ) Mrzí mne, že mi kladete takovouhle otázku. Pěkný den.

OTÁZKA: ( Kóta ) Dobrý den, zajímalo by mě, zda pokračuje spolupráce s V. Václavkem, ať již formou plánování natočení alba, či nějakých koncertů. Musím říct, že Bílé inferno se mi líbí velmi a často poslouchám. Jinak děkuji za Vaši tvorbu, která mi přináší velkou radost, ze které cítím dech přírody, křehkost citů, proměnu nálad, upřímnost, ale i touhy smyslů a živočišné vůně. Proměna z world houslistky do ďábelské křepčící zpěvačky Dunaje mě vždy fascinovala – vedle Richarda na podiu se ta ďáblice trochu vrátila :-). Tož dík, skvělá hudba, skvělá baba a ještě má energii se o to s námi podělit. 2/11 asi dorazím, snad jsou ještě lístky.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:48 ) Hello, Kota, slyšela jsem, že už lístky nejsou. Asi bohužel je pro vás nebudu moci vyčarovat. Děkuju za vaše vyznání i za to, že vám zřejmě jen tak neuniknu a máte přehled o všech žánrech, ve kterých se pohybuji. Spolupráce s V. Václavkem dočasně utichla. Smutné je, že v době, kdy vznikla, pro mne i mnoho mých příznivců jedna z nejhezčích alb Bílé Inferno, nepřicházely od pořadatelů nabídky ke koncertům. Nyní, kdy už vlastně tento program nehrajeme, čas od času přijde nabídka, ale Vladimír a také já jdeme svojí cestou v hudbě. Je mi to líto.

OTÁZKA: ( Tomas ) Mila Ivo, precetl jsem si, ze jste byla hvezdou opery Don Juan v New Yorku. Jake to bylo byt na velkem podiu v teto roli? Psalo se o “revoluci v opere” a na Vasich strankach jsou na roli Dony Elviry vynikajici kritiky…chystate se dal pokracovat v teto umelecke sfere? Meli bychom moznost Vas videt v Evrope ci dokonce u nas? Diky za odpoved.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:44 ) Milý Davide, nevím, jestli má šťastná hvězda zářila, ale v každém případě mám o zkušenost a zážitek víc. V mnohém jsem se přiučila a co se týká práce s hlasem, více obrnila. Recenze a kritiky byly velmi příznivé, bohužel krátkozraká ČTK napsala jen krátkou neinformovanou reakci. Myslím si, že producenti a tvůrci Dona Juana v N. Y. jsou velmi spokojeni a dostávají nové nabídky k dalším reprízám po celém světě. Určitě je naše společné přání zahrát toto nevšední Mozartovo pojetí i u nás. Ve spolupráci s agenturou CEMA je v jednání realizace několika repríz v rámci festivalu pro příští rok v Norsku, Holandsku a USA.

OTÁZKA: ( Vlada ) Mila pani Bittova, tusim, ze v ramci festivalu Struny podzimu vystupujete poprve, a to tentokrate se skvelym telesem jakym je Skampovo kvarteto. Jaka jsou Vase ocekavani a co pro Vas samotnou prezentace na tomto festivalu znamena?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:39 ) Milá paní Vlado. Na festivalu Struny podzimu jsem již vystupovala dříve a také se Škampovým kvartetem, se kterým je velmi úžasná spolupráce, která trvá již několik let. Snažíme se program obohacovat, obměňovat, a samozřejmě zajímavé prostory – akusticky – jsou vždy inspirativní pro náš společný večer. Doufám, že koncert v Míčovně bude mít také svoji nezaměnitelnou atmosféru.

OTÁZKA: ( David ) Nemyslite, ze ponekud nepatricne vyzneni Vaseho koncertu pro byvale prezidenty mel na svedomi spise Protokol? Slysel jsem, ze pritomni hoste nevedeli, co se hraje, jak dlouho to bude trvat, nemeli k dispozici program, ze ktereho by pochopili, ze se hraje smyccovy kvartet… Zazni v nedeli 2. 11. v Micovne stejna kompozice?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:37 ) Určitě příprava na ceremoniál neměla v mém vidění patřičný profesionální přístup, jak jsem již označila – např. ozvučení sálu. Velká zima a chlad, nevhodné pro strunné nástroje, a příliš mnoho aktivit v krátké době těsně před koncertem. Takováto událost by se měla připravovat důsledně. Informace, které udáváte v otázce, jsem také zjistila až po akci samotné. V rámci koncertu 2. 11. z téhle kompozice zazní dvě části – Tanec a Skočná. Pěkný den.

OTÁZKA: ( Soňa ) Někde jsem četla, že jste žila na samotě. Myslíte, že by byl člověk vyrostlý ve velkoměstě vůbec schopen tam trvale žít? Jaké byly zimy? Jinak si myslím že musíte být velice odvážná žena 🙂
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:33 ) Děkuji za vaši otázku. Myslím si, že je to otázka věku a motivace. Na samotě se určitě žít dá. Nemůžu říct, že bych dnes se úplně stranila, až tak odvážná nejsem. Právě přibývajícím věkem mi čas od času přichází na mysl spousta nejistot, ale moje tvrzení zní: Kdo se bojí nesmí do lesa. Protože strachem nic nezmůžeme. V každém případě dnešní svět hlavně ve vztahu k médiím mě uzavírá a izoluje.

OTÁZKA: ( XRadim J. StechovskyX(t) ) Dobry den a odpoledne preji, zdravim Vas! Nesmirne si vazim vasi tvorby – herecke, pevecke i obcanskych postuju! Vzpominate si, jak jste v r. 1998 pro TV odsoudila komerci a odmitla prevzit jistou cenu? Pokracujete v teto nezavislosti i nadale? Chci se zeptat, jestli jste mela nejake problemy s komunismem! Diky za odpovedi a jsem s pozdravem, hezky, prijemny a uspesny den! (xxt)
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:31 ) PŘkně den! Tak? v s zdravˇm. Co se těk měch odmˇtnutěch cen, st le m?j postoj je stejně. M?§e to tak trochu vypadat, §e jsem si vytvoýila jakěsi image, ovçem je to bohu§el jen m? pýesvŘdźenˇ a jakěsi vnitýnˇ souboj s dneçnˇm hudebnˇm pr?myslem. Moje tvorba v podstatŘ od zaź tku a§ do dneçnˇho dne je v nŘźem zvl çtnˇ a proto pýi r?zněch schvalovacˇch komisˇch jeçtŘ v dobŘ komunismu porotci vlastnŘ nech pali, co vytv ýˇm. Proto mi vlastnŘ nechali volnou cestu. Dˇky jak?si originalitŘ mohu vytv ýet hudbu vçude, jak doma, tak ve svŘtŘ. éspŘçně den v m pýeji!

OTÁZKA: ( Oskarka ) ahoj Ivo, jak je v Lelekovicích? 🙂 Uvažujete o tom, že by jste si zahrála pár rolí v Huse na provázku nebo už vás divadlo neláká? Hezký den.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:28 ) V Lelekovicích je úžasně pošmourno a prší a v kamnech praská oheň. Husa na Provázku je daleko ve městě a bohužel mé nožky tak daleko nedošlapou. Myslím, že spolupráce v tomto divadle je už historií.

OTÁZKA: ( Morous ) Dobrý den, vzpomínám, že jste vystupovala při slavnostním ceremoniálu prezidenta Václava Havla ku příležitosti desátého výročí sametové revoluce na Pražském hradě, kam byli pozváni světoví státníci v čele Georgem Bushem st., Michailem Gorbačovem, Helmutem Kohlem a dalšími. Nemám nic proti vaší hudbě, i když se přiznám, že nejsem jejím velkým příznivcem. Necítila jste, že styl hudby, kterou produkujete, se do tohoto studeného a formálního prostředí příliš nehodil? Díky za odpověď.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:27 ) Dobrý den. Na tuhle akci si velmi dobře vzpomínám a jen tak rychle nezapomenu. Osobně pan prezident V. Havel v tehdejší době mne pozval, abych zahrála, a dal mi plnou moc k dramaturgii. Myslím si, že moje hudba není akademická a člověka může oslovit, pokud je schopný se otevřít a přijímat. Samozřejmě nemohu říct, že by výběr skladby byl opravdu ten nejlepší pro ceremoniál. Ovšem v případě, že by zněla jakákoliv známá klasika, možná bychom mohli postřehnout, jak v prvních řadách naši vládní představitelé lehce dřímají. Takhle jsme aspoň měli příležitost vidět jejich reakce. Musím připomenout, že velká chyba se stala ze strany pořadatelů, protože v tom velkém sále smyčcový kvartet ani já jsme nebyli ozvučeni. …Právě jsem se vyčerpala…

OTÁZKA: ( Ivan ) Videl jsem, ze na festivalu Struny podzimu zazpivate take Mozartovu arii. Muzete mi. prosim, vysvetlit, co Vas k Mozartovi privadi?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:22 ) Jsem ráda, že jste detailně informován o programu. Na vaši otázku mohu odpovědět pouze, že k Mozartovi jsem se dopracovala díky nabídce ze strany Amerických tvůrců, kterou jsem přijala. Pravdou je, že jsem se této hudbě nikdy předtím nevěnovala, ale jsem přesvědčena, že každé poznání v práci i v životě člověka může inspirovat a posouvat dál.

OTÁZKA: ( Karolína ) Dobrý den, chtěla bych se zeptat na “spolupráci” s Miroslavem Donutilem – chystáte nějaké filmy podobné jako Balada pro banditu?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:19 ) Dobrý den. Možná by nebylo nezajímavé vytvořit film Balada pro banditu po 20 letech, ovšem neriskovala bych, tak jako tvůrci televizního seriálu Nemocnice atd. Špetka humoru pro tento dnešní pochmurný den.

OTÁZKA: ( Radek ) Sledujete mladé muzikanty, zaujal vás někdo z nových tváří? Přeju hodně štěstí. R.
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:18 ) Snažím se najít čas pro poslech nové hudby a nových interpretů. Je to pro mne velmi obtížné v době, kdy mám mnoho aktivit. Častěji se dostanu k CD, která mi začínající muzikanti z celého světa posílají a chtějí znát můj názor. Horší je to s návštěvností živých koncertů, u kterých vím, že si mohu udělat daleko silnější dojem. Je to bohužel škoda, ale v mé profesi a každodenním životě, kdy jsem v kontaktu s hudbou, vyhledávám spíše čas naplněný tichem. Pěkný den!

OTÁZKA: ( Trembi ) Jaký zajímavý koncert jsi v poslední době navštívila a jakou muziku zrovna v poslední době poslucháš, co nového tě zaujalo? (Promiň za tykáni 🙂
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:15 ) Poslední živý koncert, který mě potěšil svou atmosférou, byl koncert Richarda Mullera. Doma poslouchám Ambient Music pana Yokoty. V nahrávkách je mnoho úžasných, velmi vkusných nových zvuků pro moje uši. Určitě budeš mít možnost nalézt informace o jeho nahrávkách na webu (promin za tykání).

OTÁZKA: ( Yvetta ) Mila Ivo, rada bych se zeptala, jak se Vam hrala role vesnicke zeny ve filmu Zelary. Film se mi moc libil a Vas herecky vykon rovnez. Preji hezky den Yvetta
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:13 ) Pěkný den! Role Ženi mi byla v mnohém velmi blízká, ovšem role filmové herečky je mi dodnes vzdálená, hlavně v době natáčení jsem měla neustále pocit dlouhého čekání a promarněného času.

OTÁZKA: ( Lájoš ) Dobrý den, líbil se mi váš výkon ve filmu Želary. Jak vzpomínáte na natáčení tohoto jistě velmi úspěšného snímku?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:11 ) Děkuji vám za vaše ocenění mého výkonu. Práce při natáčení byla pro mne výjimečná a tím pádem si vzpomínám nejvíce na pocit trémy při záběru.

OTÁZKA: ( Petr Kos ) Paní Bittová, jste raději zpěvačkou, houslistkou nebo herečkou?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:09 ) Cítím se být muzikant tělem i duší.

OTÁZKA: ( Lúňa ) Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, zda se také nechystáte nafotit sérii odvážných snímků, podobně jako váš partner Richard Müller?
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:08 ) Nechystám.

OTÁZKA: ( Simona ) Dobrý den, chtěla jste být už v dětství umělkyní nebo něčím úplně jiným? Přeju vám hodně úspěchů do budoucna, mám vás moc ráda!
ODPOVĚĎ: ( 30.10.2003 13:07 ) Přeji pěkný den. Děkuji za vaše sympatie. Od malička jsem se cítila nejlépe v kontaktu s hudbou a s ní být vždycky sama sebou

Zpěvačka se Škampovým kvartetem zajímavě nahrála Janáčkovy písně.

Zpěvačka a houslistka Iva Bittová, která se dnes představí v renomovaném vídeňském Konzerthausu a 1. listopadu bude mít koncert v nově zrekonstruovaném pražském kostele sv. Anny, už mnohokrát dala najevo, že se ráda nechá inspirovat mnoha vlivy. Nechybí mezi nimi ani klasika.
Posluchače tohoto žánru, plného ustálených technických pravidel, však mohou její postupy někdy mírně šokovat. Naštěstí její otevřenost a zdravá intuice všechny případné námitky zavčas umlčí. Takto si Bittová obhájila své experimentální uchopení Donny Elvíry z Mozartova Dona Giovanniho. A nyní předkládá kompaktní disk, který také vychází z klasiky, i když pro změnu z úplně jiného soudku. Bittová se obrátila k písňovému cyklu Moravská lidová poezie v písních od Leoše Janáčka – ten zpracoval lidové písně s úmyslem uchovat je ve společnosti a přivést k nim významné profesionální zpěváky. Měřítka v interpretaci tohoto díla jsou vysoká: cyklus před pár lety natočili Dagmar Pecková a Ivan Kusnjer za klavírního doprovodu Mariána Lapšanského, výběr z této sbírky zařadila na své velmi ceněné album Love Songs Magdalena Kožená a rovněž Gabriela Beňačková nahrála několik písní s Rudolfem Firkušným.
Jak vedle těchto výjimečných výkonů posuzovat nekonformní Ivu Bittovou? S technicky vytříbeným vokálním uměním se nedá srovnávat Bittová by v něm pochopitelně neobstála, ale upřímně řečeno, v jistém smyslu by vedle Bittové zase neobstáli klasicky vyškolení operní sólisté. Co si může dovolit jeden, nemůže druhý – a naopak. A tak je prostě nutno chápat celou nahrávku, kterou vydal Supraphon jako svébytný autorský projekt Ivy Bittové a Škampova kvarteta, počin, který předlohu zkoumá, obdivuje se jí, ale nenechá se jí příliš svazovat, nýbrž ji posunuje různými směry, jakoby ji nastavuje, a tím vytváří novou kvalitu. Ta je dána už transkripcí původně předepsaného klavírního partu pro smyčcové nástroje, kterou provedl Vladimír Godár, a následnými úpravami samotných interpretů. Výsledek připomíná souvislé pásmo, jež překlenuje i určitou původní nesourodost celého cyklu. Zdánlivě se blíží k folkloru, ale za folklor se rozhodně označit nedá, a nepůsobí ani vyumělkovaně. V některých pasážích se ozývají mužské hlasy, především členů kvarteta, ale nad vším kraluje nezaměnitelně chvějivý, jemný a přitom živočišně emocionální projev Ivy Bittové, která každou píseň šperkuje svými nevyčerpatelnými přednesovými hrátkami. Její hlas mocně vábí: Bittová jako Siréna láká k Leoši Janáčkovi. Není vyloučeno, že se najdou posluchači, před nimiž se otevře nový svět.

Datum: 15.10.2004
Autor: VĚRA DRÁPELOVÁ
Zdroj: Mladá fronta DNES

OPERNÍ KRITIKA

Bard College zahajuje první ročník festivalu SummerScape neodolatelnými operami –  Osudem od Janáčka a Donem Giovanni od Mozarta.

Mark Swed
Los Angeles Times

4. srpna, 2003

Annandale-on-Hudson, New York Nově postavené Centrum výrazového umění Richard B. Fishera, navržené Frankem Gehrym, při Bard College je v permanenci. Po svém slavnostním otevření v dubnu bylo uzavřeno z důvodů dokončení finálních venkovních úprav. Byly sem například instalovány okapy bránící dešťové vodě přepadávat na úchvatně zakřivenou kovovou střechu. Bohužel ale také Bard upravil pozoruhodnou závadu v elektroinstalaci, která způsobovala to, že zvuky ze zákulisí byly slyšet na toaletách.
To proč je však Centrum opravdu v permanenci způsobila událost, že zde začal první ročník festivalu Summerscape přinášející novátorské operní a divadelní produkce do Hudsonského údolí. Tento nový letní festival, vycházející z každoročně pořádaného Bard Music Festivalu, který mohutně rozšířil, během dvou týdnů vyplněnými koncerty, přednáškami a diskusemi, zkoumá a studuje fascinující (nejen) hudební svět každého jednoho vybraného skladatele.
?Letošním? skladatelem byl Leoš Janáček. Bard tímto výběrem rovněž umožnil širší obeznámení s Českou a východoevropskou kulturou. Festival byl zahájen dvěmi objevnými operními nastudováními: první byl Janáčkův Osud v americkém obsazení, a druhou, revoluční verze Mozartova Don Giovanniho v hlavní roli s avantgardní českou houslistou a zpěvačkou Ivou Bittovou, která stejně jako Janáček pochází z moravské vesnice nedaleko Brna?.
?Ztvárnění Dona Giovanniho, uváděném v Theatre Two nabídlo fascinující kontrast; bylo nazváno Don Juan v Praze, avšak mnohem lépe by vyzněl název Pomsta Elvíry. I když Mozartova verze byla víceméně dodržena (až na několik elekronických vsuvek novozélandského skladatele Matthewa Suttora a moderní přepis partů pro smyčcový kvartet Ethel), celý dopad díla byl změněn osobností Bittové v roli Elvíry, zuřivé opuštěné kořisti Dona Giovanniho.
Bittová, ve Spojených státech nejvíce známá za svou nahrávku u Nonesuch Records, svým anticko-romským zjevem a gesty přesvědčovala, že je ovládána určitou živelnou sílou. Zpívala s takovou intenzitou, která až uváděla do transu – zemité hrdelní zvuky vycházející až ze samého nitra jejího hrudníku a nadpozemsky krásné sykavky zněly jako akustická svatozář.
Ačkoli Bittová není vyškolenou operní pěvkyní, věděla si dostatečně rady s Mozartovskými vokálními liniemi, které ještě obohacovala zcela novými prvky. Svoji Elvíru vynesla do vyšších dimenzí. Rovněž díky všem předvedeným emocím, od vzteku na flirtujícího Dona Giovanniho až po užasnou schopnost projevit oddanost, se stala ženskou hlavní podstatou opery.
Nedostižnost této produkce spočívala v míře, do které mohla být Bittová sama sebou, a čím nevázanější byla, tím lépe. Protože operu adaptoval a řežíroval David Chambers, člen South Coast Repertory theater, měla tak postmodernistický nádech významně zvýrazněný svéráznou, dekadentně vyhlížející výpravu Darcy Scanlina a duchaplnými, všudypřítomnými kostými Anny Bjornsdotter. (Jsou to ti stejní umělečtí designéři, kteří nedávno také ?probudili k životu? operu ?Jenůfa? v Long Beach). Zpívalo se v italštině s přidanými zábavnými dialogy v angličtině; došlo i na drobné škrty (nebyl zde sbor).
Mladé, všestranně nadané obsazení (Hector Vásquez /Don Juan/, Jan Opalach /Leporello/, Mardi Byers /Donna Anna/, Ying Huang /Zerlina/, Jingma Fan /Ottavio/ a Vitaly Rozynko /Masetto/, si mne získalo. Smyčcový kvartet Ethel byl pozoruhodný a dokonce se zapojil i do děje; po celou dobu avšak zůstával mozartovsky zahloubaný. Bylo nezvyklé vidět Davida Leviho dirigovat takto malý ansámbl?tempo však bylo bezchybné.
Závěr byl nezapomenutelný. Podle Mozarta v něm skon Dona Giovanniho oslavují všechny postavy. Avšak zde byla svědkem jeho odchodu do pekel pouze Elvíra Bittové, kdy její hlas, elektronicky upravený do smutného, rezonujícího šepotu, vystihoval poslední zbytky její vítězné síly. Byl to zvuk, který je třeba slyšet znovu.
Bard již začíná s nabízením této nijak drahé produkce, a tak by se organizátoři z Los Angeles měli začít stavět do fronty.
Jak Osud, tak i Don Juan ukončily své krátké série o víkendu, avšak SummerScape má ještě dalšího ?Janáčka? v zásobě na příští dva týdny, kdy si také budeme moci Bittovou znovu připomenout v loutkové verzi Janáčkovy zvířecí opery ?Liška Bystrouška?.
Již nyní to vypadá, že se SummerScape stal nejvýznamějším americkým festivalem od té doby, kdy před sedmi lety Lincoln Center začalo pořádat svůj letní festival.