Bittová/Crispell/Maurseth/Rothenberg: Four Fold
Důležitým estetickým principem v ikebana, japonském umění aranžování květin, je ma: interval, pauza, která udržuje všechny pohyby v rovnováze. Tato nahrávka žije v tomto intervalu. Každý zvuk je jako okvětní lístek ve vzduchu, jehož význam nespočívá v příchodu, ale v pozastavení.
Příběh alba začíná v Paříži v roce 2018 na festivalu Banlieues Bleues. Tam se sešli pianistka Marilyn Crispell, hráčka na hardangerskou housle Benedicte Maurseth a hráč na dechové nástroje David Rothenberg, aby prozkoumali rané transkripce ptačího zpěvu Oliviera Messiaena. V těchto notacích se divokost přírodního světa poprvé dotkla papíru, než byla zkrocena harmonií. O rok později se k nim přidala Iva Bittová, jejíž hlas propojuje slova a počasí.
Čtveřice společně vstupuje na křehkou půdu mezi hudbou a její vzpomínkou. To, co se po letech následného přemýšlení a trpělivého tvarování vynořuje, působí spíše jako odhalení než jako kompozice: série rozhovorů s neviditelným.
První tóny jsou tenkou čarou. Klavír a klarinet sledují její obrys, horizont chvějící se na hranici bytí. Z tohoto chvění se rozvíjí hlas a svět začíná pomalu skládat. Housle odpovídají z jiné doby, jejich tón je posetý stářím a prachem. Hráči se zdají pohybovat intuitivně, mapují ticho tak, jak se ptáci přizpůsobují větru: hmatem, ne zrakem. To, co se formuje, není melodie, ale její náznak, fráze na pokraji vyslovení.
Z pozůstatků tohoto ticha se začíná objevovat Ashlight, bledá a blikající, osvětlení zrozené z toho, co shořelo. Maursethův smyčec vyvolává úsvit, zatímco Crispell vrhá své akordy do vody. Každý tón obsahuje svou vlastní ozvěnu. Nepokračuje ani se neopakuje, ale vznáší se, zářivý a nejistý, jako by naslouchal svému vlastnímu odrazu. Postupně se nástroje navzájem nacházejí v pohybu. Klavír, housle a basklarinet krouží v pomalé oběžné dráze, jejich linie se skládají dovnitř a zase ven jako geologické vrstvy. Odtud pochází název Syncline, setkání dvou křivek pod povrchem. Jejich rytmus není rytmem času, ale dechu, přílivem, který je spíše cítit než počítat. Když vstoupí Bittová, přináší spíše vzpomínku než zpěv, lidovou melodii, kterou by mohla broukat sama země, když nikdo neposlouchá.
V návaznosti na toto sblížení přichází ústup do intimity. Prsty brnkají na struny, klávesy šeptají, tóny se sotva formují – to, co skupina nazývá Know No No, studie téměř vysloveného. Zde spatřujeme pavučinu gest zachycujících drobné úlomky myšlenek. Projde slabý šelest: třpyt Ruffle, kde se světlo a voda vyměňují odrazy. Smyčec klouže téměř v tichu a klavír odpovídá malými vlnkami, jako by opakoval stejnou myšlenku v jiném jazyce. Člověk vnímá komunikaci bez úmyslu, jako vítr sledující rákosí. A pak náhlý jas otevře místnost, vážný obrat k hře.
Hudba se opírá o antiklinu, vzestupnou křivku, která následuje po sestupu. Rothenbergův klarinet škádlí, zatímco Bittová odpovídá výbuchy řeči, které si pamatuje ze snu. Asketa najde svůj úsměv; rituál se naučí tančit. Právě zde se člověk prostřednictvím radosti znovu vrací do posvátna. Vzduch opět zhoustne, jako by se připravoval na proměnu. Z této směsice vyvstávají reálné znaky v Magpie, Moth. Rothenberg je vplétá do ansámblu, jako by zdravil dávno ztracené příbuzné. Jeho basklarinet dekóduje nočního motýla smrtku, jeho seljefløyte se připojuje k jasnému křiku australské straky v ekologii poslechu. Ostatní reagují postupně: klavír dýchá jako vítr mezi větvemi, Bittová hlas bliká mezi lidským a elementárním. Na okamžik je nemožné rozlišit, co je hrané a co prostě existuje.
Z tohoto společenství vychází temnota. Crispellovo piano se obrací dovnitř, každý akord je těžký a promyšlený, zvuk myšlenek imploduje v sekvenci. Maursethova housle krátce zazáří, jako měděná čára ve stínu, a skladba známá jako Crinkle se rozvíjí jako elegie za tím, čeho se dotklo a čím prošlo. Zde absence nachází svou formu, ale sestup se zmírňuje. Z ticha vyrůstá píseň, která jako by nikomu nepatřila, Soft Fall through the air. Bittová zpívá, jako by mluvila ke stromům; ostatní se pohybují s ní, jejich tóny jsou křehké jako dech. Není tu žádné drama, jen kontinuita, pocit, že příroda na okamžik našla svůj lidský hlas. Pozdější skladby existují na hranici rozpadu.
V Opposite of Time nástroje škrábou, vzdychají a bloudí, hledají rovnováhu za hranicemi rytmu a struktury. Čtveřice zde neposlouchá jeden druhého, ale skrze sebe navzájem. Následuje uvolnění i návrat. Klarinet vydechuje, klavír vysílá do dálky slabý lesk a housle nás nesou ven do skladby Unfolding, závěrečného gesta, které působí spíše jako začátek než jako konec. Melodie se rozpouští v obzoru, její hráči ve vzduchu.
Když poslední vibrace utichne, je jasné, že tento projekt nebyl nikdy o ptácích ani o interpretaci, ale o přítomnosti: o tom, být dostatečně tichý, aby bylo možné slyšet, jak svět přemýšlí. Je to studie pozornosti, toho, jak se dech stává tónem, jak se tón stává tichem a jak ticho, když je dostatečně dlouhé, začíná zpívat.
Four Fold je v současné době k dispozici v digitální podobě na Bandcampu a od 21. listopadu 2025 bude k dispozici na všech streamovacích webech.
