Iva Bittová: Chystám se na pár let za oceán
PRAHA 7. února 2005 | 13:58 Černé oči, ve kterých se střídá zamyšlenost s veselím, zaujaly publikum filmu Želary. Proslula ale především originálním a intenzivním zpěvem a hrou na housle, kterou letos v dubnu ocení i diváci slavné newyorské Carnegie Hall. Pohybuje se od folkloru přes folk, etno, rock, alternativu až ke klasikům. V každém z těch žánrů si vede po svém a svobodně překračuje jejich hranice. S jistotou se o nezařaditelné Ivě Bittové dá říci jen to, že je zpěvačka, houslistka a skladatelka.
LN: Jste jednou z hudebnic, která v těchto dnech vystupuje na benefičních koncertech "pro Asii". Jste muzikantka mnoha poloh. Pro kterou jste sáhla při této příležitosti?
Volila jsem až intimní písně, jako je třeba ukolébavka zpívaná v jidiš. Nádherná, silná melodie. Mám pocit, že právě s ní jsem schopná přiblížit se utrpení v Asii, tomu odloučení dětí a rodičů, které se mě i jako matky silně dotýká. To je vzkaz mého soucítění.
LN: Kde jste ji objevila?
Je od Osvalda Golijova. Skládá hlavně pro Kronos Quartet, ale já jsem se s ním před časem setkala v Londýně při natáčení soundtracku k filmu The man who cried (Muž, který plakal, pozn. red.), který dělala Sally Potterová a kam Golijov ukolébavku napsal. Ve filmu ji zpívá malé děvčátko, a pak se k ní jako čtrnáctiletá dívka vrací, když drží v náručí umírajícího otce. Obě, malé i velké děvče, jsem v Londýně nazpívala já a melodie se mi tak líbila, že jsem ji teď na koncerty pro Asii vzala. Chtěla jsem, aby zněl jen čistý, holý hlas.
LN: Koncem minulého roku jste vzbudila pozornost Janáčkovou "Moravskou lidovou poezii v písních", kterou jste nazpívala se Škampovým kvartetem. Včera jsem si pustila vaši vůbec druhou desku Dunaj z roku 1989 a hledala jsem, jestli jste se za ty roky proměnila hodně, nebo málo.
Kdo to má vědět? Já asi ne. Určitě za ta léta mám spoustu nových zkušeností, zážitků, děti už mě přerůstají. Ale myslím, že jsem si kdysi našla nějakou cestu, svoje vyjádření přes muziku, a pořád tou cestou jdu dál. Někdy se zdá, jako bych seděla na několika židlích naráz, ale já toho přesvědčení nejsem. Chci jen být stále v kontaktu s hudbou, dostat z ní co nejvíc a předat to lidem. Snažím se pořád cvičit na housle, zlepšovat se v technice zpívání, pracovat na sobě, abych měla pocit, že snad jsem dobrá, ale můžu být ještě lepší. To je moje cesta životem.
LN: Čím to, že každý Moravák po ní jednou dojde k lidovým písním?
Nevím... Já s nimi v podstatě kariéru kdysi začala. Dokonce, když jsem si vymýšlela první písničky, byly to Ukolébavka a Boží dárek a oba ty texty vycházely z lidové poezie. Ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, po věcech sahám spontánně a v tu chvíli jsem prostě cítila, že ten krok je správný. Navíc jsem ve folkloru vyrůstala. Táta, velký muzikant, pocházel z jižního Slovenska a hrál hlavně lidovou muziku. A maminka, která celý život zpívala ve sboru, se narodila na Moravském Slovácku.
LN: Co je v těch písních pro vás tak přitažlivého?
Humor, pravda, čistota, upřímnost a tolik bohatství, které bych ze sebe těžko dostala nějakými svými veršíky. Ale nejde mi jen o lidovou poezii. Za celou tu dobu, kdy jsem psala další a další hudbu, dělala jsem i poezii Bohuslava Reynka, používala jsem texty svých přátel, jako je Karel David, který má právě na desce Dunaj většinu textů. U nich jsem ve slovech objevovala spoustu takového porozumění a tajností, jaké mám ráda.
LN: Žijete na vesnici nedaleko Brna a často mluvíte o tom, jak se tam vracejí písničky, kroje, jak slavíte hody. Je to skutečně spontánní folklor, nebo už jen hra na něj?
Ty tradice se už opravdu těžko udržují, ale já je mám moc ráda. A vždycky se v každém místě najde určité procento lidí, kteří s nimi žijí opravdu poctivě. Jenže ochraňovat tradice je spojeno s námahou. Už jen připravit velikonoční svátky... Je snadnější místo vaření a barvení vajíček vyrazit na výlet. A tak to najednou všechno vymizí.
V Lelekovicích jsme opravdu stihli dost práce, obnovili jsme staré kroje, oživili hody, dali jsme dohromady pěvecký soubor, který tam udržuje lidovou hudbu. Ale je to jen hrstka omladiny, která tím žije, a já tomu prorokuju budoucnost tak na čtyři pět let. I v Lelekovicích se všechno chce blížit městu a přiznám se, že mám po čtrnácti letech tendenci jít zase jinam, do většího klidu.
LN: Máte představu, kam?
Nemám. Ale zrovna v době, kdy o tom uvažuju, přišla hodně zajímavá pracovní nabídka.
LN: Smí se o ní mluvit?
Nechci to zakřiknout, ale měla bych se na pár let přemístit za oceán. Není to tak, že bych si tady chtěla zavírat vrátka, ale změna zřejmě nastane.
LN: Co vás tam čeká?
Hudba. Měla bych napsat a nastudovat takovou malou komorní operu, s newyorskými muzikanty z alternativní scény. Nabízí se i možnost výuky na univerzitě, improvizace, zpěv.
LN: Máte dva syny (staršímu Matoušovi je dvaadvacet, mladšímu Toníčkovi třináct, pozn. red.). Co oni na to, že by se měli stěhovat?
Byli hned pro. Vždycky mě podpoří, možná bez nich bych si tak jistá nebyla.
LN: Léta jste pro Matouše a pro Toníčka psala deníky, ve kterých jste jim vyprávěla, co děláte, na co myslíte. Trvá to?
Trvá, i když času je málo. Navíc mám najednou pocit, že když k deníkům sednu, je to ve chvílích, kdy mi je smutno. Takže se nadechnu a říkám si, tak teď raději psát nebudu, nebo by to bylo zase postěžování si. Počkám si, až budu mít lepší náladu, aby kluci jednou nečetli jen o horších stránkách mého života. Ale možná je v tom i určitá únava. S přibývajícím věkem si člověk musí hlídat, aby se vyčerpával tam, kde je to potřeba.
LN: Synové ty deníky čtou?
Ne. Chci jim je dát, až bude čas.
LN: Jak jsou na tom s muzikou? S Matoušem jste přece kdysi spolu hráli.
Jen něco malinko. Když ho bavilo techno, byl tam jakýsi náznak spolupráce, ale i on z téhle pubertální etapy vyrostl. Cvičil pár let na klavír a na housle, jenže nakonec ze všeho sešlo. Neměla jsem dostatek času, abych se mu každý den věnovala, a nikdo jiný mě nenahradil. Ale on je dneska přesvědčený, že chce pracovat hlavou. Dostudovat právnickou fakultu a dělat jiné věci než hudbu. Přitom ji denně poslouchá a nahrává mi do auta různé zvuky.
A Toníček? V něm je tak silný potenciál, a navíc už nechci tolik jezdit, že jsem si na něj udělala plánovitě čas. Chodí do klavíru, našel si dokonce Ježkovy písně, které nejsou právě nejjednodušší, a hraje je s velkým nadšením. Tam asi je naděje, že budeme spolu hrát a obnovíme duo Bittová & Fajt. To je taková moje malá škodolibost, Pavel Fajt další Bittovou nemá, já Fajta ano.
LN: Kvůli synům jste se dostala k house muzic, technu a podobným věcem. Bylo to jen nahlížení do jejich světa, nebo vás to jako muzikantku skutečně zajímalo?
Určitě jsem ten krok chtěla udělat především z pozice mámy. Všichni pamatujeme, že když jsme byli dětmi, věčně nám rodiče říkali: Tohle není zpěv a tohle není hudba, to se mi nelíbí...
A teď to moje generace opakuje. Je spousta rodičů, kteří hudbu svých dětí nepochopili. Nikde není řečeno, že ji musí poslouchat, ale já jsem muzikantka a chtěla jsem ji pochopit. Dneska mám pocit, že už se v ní docela orientuju. Není pro mě jen zvuk, beru ji i jako informaci o lidech, kteří ji poslouchají, tvoří, vyrábějí. Ona je opravdu na hraně hudebního průmyslu a člověk jí musí porozumět, aby si v ní našel tu, která mu je schopná něco dát. Ale vibrace můžou vycházet stejně tak z hudebního nástroje jako z elektronických zvuků, kterými jsme obklopeni, takže si myslím, že v té muzice určité sdělení je.
LN: Mluvíte o ní s Matoušem hodně?
Ano a jsem ráda, protože i to je způsob komunikace mezi námi. Od počátku ho můj názor zajímal. Vždycky, když někde něco objeví, přijde s tím a chce vědět, co si o tom myslím.
Jsem prostě ráda, že kluky mám. Omlazují mě. Dokonce zasahují do toho, jak vypadám, jak se oblékám, a já jejich rady přijímám. Je to taková hra mezi námi. Někdy si říkám, že kdybych byla sama, asi bych v sobě skutečně živila spoustu negativních věcí, smutku, bolesti, a děti mi pomáhají bránit se tomu. Nechci před nimi fňukat, chci před nimi žít uvolněně a radovat se z věcí, protože vím, že kdybych pořád brblala a nadávala, co by pak ze života měli? Na co by se měli těšit?
LN: Máte podobně důvěrné duše mezi muzikanty? Nebo to jsou vztahy, které zmizí s rozpadem kapely? S koncem spolupráce?
Víme o sobě, voláme si. Ale já jsem se hodně uzavřela, či spíš jsem vytížená, pořád chodím do hodin, pořád cvičím a nějakým způsobem na sobě dělám, takže času je čím dál míň. Navíc přichází strašně moc nabídek, a čím dál závažnějších.
LN: Odmítáte už?
Musím. Třeba na příští rok je naplánované celosvětové turné s Mozartovým Donem Giovanni, což je pro mě tak neuvěřitelná věc, že do ní chci jít naplno.
LN: Asi bychom měly připomenout, že před časem jste v New Yorku v jakémsi modernistickém pojetí Mozartovy opery nastudovala Doňu Elvíru. Nabídka na turné znamená, že vaše poněkud revoluční pojetí role mělo úspěch?
Velice. Inscenaci vlastně postavili právě na mém ztvárnění postavy. Pokud bych ji nepřijala, Mozart by se nedělal, protože pro ně byla Doňa Elvíra nejdůležitější.
Zpočátku jsem měla velké obavy, nevěřila jsem si, teď jsem si už jistější. A už taky vím, jak postavu dál obohatit.
LN: Jaký je svět opery? Hodně rozdílný od toho, ve kterém jsme se doteď pohybovala?
Zatím do něj pronikám. Lidé kolem opery jsou poměrně úzkého zaměření. Pro ně je důležitý hlas, a tím to jakoby končí. Jsou zvyklí na jakýsi stereotyp, dokonce i na jevišti mají body, kam si stoupnou a zazpívají. Proto může operní zpěvák kdykoli kdekoli zaskočit. Moje interpretace jim najednou připadá nesmírně tvůrčí. Dokonce si považují toho, jak jsem schopná během zkoušek postavu obměňovat, jaké různé polohy v ní najít.
Byl to pro mě byl nový svět, úplně nová filozofie práce. Spoustu věcí jsem se musela učit. Jsem živelná a nikdy jsem nespolupracovala s dirigentem. Nikdy v životě jsem neměla hodiny zpěvu, jen ty dva roky na konzervatoři. Takže teď poslouchám, jak pěvci s hlasem pracují a z toho si beru, co mě může obohatit. Snažím se opernímu zpěvu přiblížit a dokonce už mám daleko zajímavější rozsah hlasu...
LN: Kolik?
No, hodně zajímavý. Je to pro mě velká zkušenost, z mnoha důvodů. Jako muzikanti jsou nesmírně profesionálně houževnatí, nefunguje tam závist, co se dohodne, na tom se pracuje na vysoké úrovni. Jen jsem si všimla jedné věci: pokud jde o interpretaci, předají publiku strašně moc, ale nikdy nedají sto procent. Má to určitou hranici.
LN: To asi není váš styl.
Já na rozdíl od nich jsem netvor, protože vždycky mám pocit, že když už něco dělám, musím předat všechno, co ve mně je. Ale dneska si už dovedu představit, že někteří posluchači to ani nevyhledávají.
LN: Řekli vám muzikanti za oceánem, co naopak pro ně znamená spolupráce s vámi?
Mám roztočenou desku s muzikanty z Bang on a Can, hráli jsme spolu několik koncertů. Jednou po natáčení mi řekli, že jsem jim přinesla kus neuvěřitelného ticha a klidu, které oni vlastně už ani nevnímají a nezažívají. Že jsem ve studiu schopná pracovat s hodně jemnými nuancemi, v melodii i ve zvuku. Potěšilo mě, že si toho všimli, porozuměli mi a můj způsob hry přijali.
Ale mám jinou historku. Jednou za mnou přijel australský novinář, udělali jsme rozhovor, odcestoval a možná po roce jsem od něj dostala balíček. V něm byla kazeta s muzikou a k ní připsal, že se mi určitě bude tahle hudba líbit. Složil ji Japonec Susumu Yokota, je to taková ambientní hudba, navozující úžasnou atmosféru. Nám se to s Matoušem líbilo moc, a tak syn nelenil, přes internet našel kontakt a došlo to tak daleko, že jsme si s panem Yokotou mailovali. On denně poslouchá moji hudbu a já poslouchám jeho. Před Vánocemi mi poslal demo, osm skladbiček, které nahrál jako základy. Já to vzala do studia a nahrála jsem mu do toho svoje linie. Teď mi napsal, že to je zajímavé a bude na tom asi šest měsíců pracovat.
LN: Vydá to?
Asi ano. To je přece neuvěřitelné. Nikdy jsme se neviděli. Vůbec nevím, jak vypadá. A ono to funguje. Dokonce je tak pozorný, že se mezi jeho vokály a všemi těmi zvuky jemně ozývá: Iva... Iva... Iva... Tohle se tedy událo, a teď budeme čekat, co z jeho laboratoře někde v Tokiu, kde má ty svoje knoflíky, vznikne.
LN: Když jsme mluvily o deníku, který píšete synům, řekla jste, že se bráníte, aby tam nebyly jen smutné záznamy. Ale vám se přece teď očividně hodně daří.
Nemůžu si stěžovat, v posledních dvou letech je to doslova exploze nabídek z celého světa. Koncem dubna bych měla s Bang on a Can dokonce vystoupit v Carnegie Hall. A všechno to přichází, aniž bych si někdo o něco říkala, slevila ze svojí cesty. Nejdůležitější je, aby si člověk uchoval v sobě aspoň procento svobody. Mně se to vyplatilo.
Jenže jsem zjistila, že něco opravdu začínám cítit jinak. Vždycky jsem byla hodně živelná a nic jsem neplánovala, ani v rodině, ani v muzice. Děti se prostě narodily a já to přijala. Nikdy jsem neměla trému, problém někde hrát. Teď jako by mi narůstala hranice odpovědnosti. Všechno je intenzivnější, odpovědnost za sebe, za děti i za společnost, ve které žiju. Když mi bylo třicet, ještě jsem si to neuvědomovala, ale najednou ke mně přicházejí otázky bytí, otázky spojitosti s přírodou. Chci si na ně odpovědět, a tak ty vážnější polohy jsou čím dál častější. Snažím se je odlehčit, ale někdy to jde těžko.
LN: Povídáte si takhle jen s deníkem, nebo máte někoho, s kým můžete vést stejně intimní hovor?
Mám. Housle. Do nich to nahustím. Je to pro mě určitý druh komunikace, co do nich vložím, housle mi vrátí. Když je mi smutno, ukážou mi, kudy z toho ven.
V posledních dvou letech je to doslova exploze nabídek z celého světa. Koncem dubna bych měla s Bang on a Can vystoupit v Carnegie Hall. A všechno to přichází, aniž bych si někde o něco říkala, slevila ze svojí cesty. Nejdůležitější je, aby si člověk uchoval v sobě aspoň procento svobody. Mně se to vyplatilo.
Marie Homolová
článek převzat z
http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=328539